Kam zmizely kvalitní horory? Kouzlo děsu a napětí chybí, u těch dnešních se lidé více smějí, než bojí
Ač dříve vycházely hororové pecky, které lidi uchvátily, dnes je to spíš jedna nuda sem a druhá tam. Horory mají hrozná hodnocení, diváci se u nich smějí nebo pláčou v závislosti na jejich lásce ke kinematografii a mráz už naženou zřídka komu. Od dob Feddyho Kruegera nebo Jasona, kteří se stali hororovými legendami, uběhla desetiletí. Filmová scéna i nároky diváka se posouvají kupředu, kvalita hororových filmů však nikoliv. Vytvořit dobrý horor je pochopitelně těžké, protože vyžaduje mnoho napětí, ale rozhodně to není nemožné.
Mnoho filmů v uplynulém roce bylo zklamáním. Byla vydána řada vysoce očekávaných hororových filmů, které se ale velmi brzy ukázaly jako neskutečně špatné. Patřily k nim například filmy jako Halloween Kills nebo The Conjuring 3: The Devil Made Me Do It. Jakmile tyhle snímky přišly do kin, všude bylo okamžitě vyprodáno. Tam ale jejich sláva skončila a byly označeny za průměr. Šlo o drahé filmy, které divákům jednoduše nic nedaly a zdaleka nebyly v uplynulém roce jediné.
Všichni milovníci děsu si určitě vzpomenou na očekávaný horor Sestra z roku 2018, který navazoval na úspěšnou sérii V zajetí démonů, a tedy od něj diváci měli mnoho očekávání. Bohužel je ale ve všech ohledech zcela průměrným dílem, kterému rozhodně prodejnost zaručili jeho předchůdci, ne kvalita filmu samotná. Dějová linka vede do ztracena a jediným „hororovým“ prvkem filmu jsou předvídatelné lekačky.
Děj nemá, čím překvapit, protože od začátku víme téměř vše a to málo, co se poodkryje později, už ani nezaujme. Hůře jsou na tom hrdinové, ti neví nic a zhola nic. Přestože se kolem nich dějí nadpřirozené hrůzy, postavy přehlíží všechny děsivé prvky, snaží se je, logicky a obvykle naprosto hloupě, vysvětlit, včetně zkušeného kněze a vymítače, který by o tom měl mít už trochu přehled. Postavy to dělá nereálnými, protože jsou přehnaně hloupé.
S démonem Valakem si v klidu povídají, honí se za mrtvými bez rozmyslu nebo se nechávají bezhlavě zavírat na noc všude možně. Všichni jste si už u hororu jistě někdy položili otázku: „Proč jdou hrdinové vždycky tam, kde na ně očividně číhá nebezpečí s holýma rukama?“ Tak tohle je ukázkový příklad. Tedy ze sebe dělají úplné truhlíky od začátku až do konce. Vlastně je vhodnější koukat na tenhle film jako na komedii, protože některé dialogy jsou pak opravdu povedené. Je to asi ten nejděsnější horor, co jsem kdy viděl, ale určitě ne v tom správném slova smyslu.
Jedním z dobrých hororových filmů, které vyšly během uplynulého roku na Netflixu, byl například snímek Co jsme viděli, co jsme slyšeli. Navzdory jeho příšernému hodnocení má snímek hlavu a patu, zajímavý koncept, protože se nesetkáváte jen se zlým duchem, ale i s dobrým, především ale po celou dobu film udržuje napětí. Jediné, co se dá v rámci dějové linky považovat za poněkud nedotažené, je úplný konec filmu, kam se v posledních pár minutách musel vyjít podivný epilog a s přítelkyní jsme se shodli, že bez něj by to asi mělo lepší efekt. Na druhé straně je propojen se samotným začátkem filmu, a tak tam byl zjevně nějaký ten záměr. Prostředí je zajímavé, jednotlivé momenty děsu kreativní, nejde jen o to, že by se stále dokola zjevoval duch, a co se děje, si divák během filmu pomalu spojí. Míra hrůzy, kterou při sledování prožijete, se nedá měřit s trháky, určitě bych film neoznačil za špičku, ale napětí funguje od začátku do konce, a tak jsem po dlouhé době našel něco, na co se dalo koukat. Jediné, nad čím si člověk může postesknout, je, že film vlastně vůbec není horor, nýbrž thriller, o to smutnější je, že opravdu některé horory předčí.
Koukatelné jsou také hororové filmy s tematikou děsivých úsměvů. Těch v posledních letech přibývá a průlomem byl v této kategorii snímek Vadí nevadí, který stejně jako Sestra vyšel v roce 2018 a stal se populárním zejména u mladé generace právě díky hře, která horor reprezentuje. Děsivé škleby se lidem vryly do paměti a letos ve stopách Vadí nevadí přišel na Netflix Úsměv.
Jde o jeden z těch hororů, kde se zlo pomalu šíří jako nákaza, schopnost vidět děsivé škleby se přesouvá z jednoho na druhého, dokud nezemře. Z traileru vypadá nadějně, snad tomu tak i bude. Zatím to bohužel nemohu posoudit.
Myslím, že největší potíž hororů je jejich boj s uvěřitelností. Hlavním důvodem, proč mě pokaždé zklamou, je, že si tu těch filmů řeknu: „Tohle by přece nikdo neudělal.“ „Takhle to ale nefunguje.“ „Jak mohl takhle reagovat?“ Chování postav a situace, do kterých se dostávají, jsou mnohdy přitažené za vlasy. Tenhle víkend jsme se rozhodli sledovat TO. Je to taková legenda, která lidi strašně zaujala a já ji nikdy neviděl. Čekal jsem od toho tedy hodně.
Problém byl už v tom, že po první hodině filmu jsme se tak nějak začali nudit a přemýšleli, jestli to nevypnout, protože nás vlastně už moc nezajímalo, co bude s postavami dál. Až na pár momentů děsivě vykukujícího klauna z vody to nebylo nijak šokující. Několikrát jsem se začal opravdu hlasitě smát, protože situace, které měly vypadat děsivě, mi přišly groteskní. No a hlavně je tu opět ta naprostá hloupost hrdinů. Rval jsem si vlasy, že přestože jsou v domě zabijáka, neustále se stává, že někdo někam odejde zejména ve chvíli, kdy sám ví, že to, co na něj volá, je onen klaun. Nesnažil by se každý rozumný člověk naopak držet s ostatními? A pak situace, kdy se na ně zrůda vrhne, oni jí zarazí do hlavy tyč, a zatímco se motá po místnosti, oni se nepokouší utéct, sedí na zemi, křičí a čekají, co bude. Myslím, že je to vážně největším kamenem úrazu. I filmy s potenciálem, který bezpochyby TO mělo, jsou zcela potopeny nesmyslným jednáním postav, které vyloženě čekají, až je někdo zabije.
Autorský článek - komentář. Další zdroje: Screenrant.com
