Proč mám předstírat, že jsem sympoška, když se se mnou stejně nikdo nebaví...
Life & Style
06. listopadu 2013 12:19
/
redakce
📷
1 fotografie v galerii
A co jako? / inStory.cz
Nejnovější
Křehká, sladká majitelka oficiálně zahajuje akci slavnostním uvítáním. Všechny nás zdraví a hlavně „svoje zlatíčka a berušky ze cvičení“. Čekala jsem, že v další větě na nás udělá „budliky, budliky“. Všichni se mile usmívají a já možná omdlím. Je v rozporu s mým poněkud drsnějším naturelem zdržovat se v blízkosti zlatíček a berušek. Inu, co se dá dělat, asi si tady dnes večer nenajdu nejlepší kamarádku.
Stále se mačkáme u baru. „Tady máme nejlepší místa, nehni se, já nám přinesu pití“ – dí manžel, vrhaje se do víru těl, aby se o chvíli později vynořil se dvěma skleničkami. Je báječný. Na další pokus přináší chlebíčky. Když se vydal pro dary moře, už se nevrátil. Tak tady stojím, držím ta skvělá místa a čekám, odkud se vynoří. Občas prohodím pár vět s lidmi, které na mne navalí tlaková vlna. Jak se tak všichni přelévají, napadlo mě, že se podívám po manželovi. Vmáčkla jsem se tedy do proudu valícího se okolo mě. Postupuji bez námahy vpřed, občas se dokonce nohama dotknu země. Říkám si, že kdyby si ti lidé svlékli kabáty, lépe by se mi dýchalo… Ježíši, to ne! Oni jdou pryč! Zařadila jsem se do nesprávného tahu! Většina lidí by se v této situaci zřejmě začala divoce zmítat a vymanila se z postupující masy. Jenomže mě prostě zmítání připadá strašně neelegantní a tak se za pár vteřin ocitám venku na chodníku. Zhluboka dýchám. Koneckonců, je celkem příjemné na chvíli se protáhnout na čerstvém vzduchu.
O čtvrt hodiny později, nadýchaná, promoklá a omrzlá se vracím dovnitř. U dveří se mi postaví do cesty vyhazovač. „Vaši pozvánku, madam.“ Snažím se kolem něj protáhnout a přitom drmolím, že moje pozvánka už je vevnitř, společně s mým kabátem a manželem. „Soustava svalů“ se otočí do restaurace: „Ukažte mi vašeho manžela, madam.“ To je konec. Jsem krátkozraká a brýle nemohu používat, jelikož mi nesluší. V momentě, kdy jsem se rozhodovala, zda jako pozvánku použít mdloby, či hysterický záchvat, zjevila se přede mnou majitelka a sladce mi kynula. Drsně jsem odstrčila dveřníka a zhroutila se na své staré místo u baru ke své stejně staré kávě.
Blíží se jedenáctá hodina, nával opadává. Teď už se dá pohodlně korzovat. Manžel, který se ztratil před devátou, stále nejde. O hodinu později už odešli skoro všichni. Myslím, že začínám působit jako podivín. Na baru jsem objevila jakýsi kulturní přehled. Zaujatě v něm listuji, abych si nepřipadala tak trapně opuštěná. Přečetla jsem jej sotva třikrát a vidím, že z opačného konce místnosti ke mně míří roztančený hlouček. Uprostřed můj manžel, kolem něhož se divoce svíjí houf rozjásaných, přiopilých „budliky berušek“. V kontrastu s jejich rozpoložením zřejmě působím jako padesátilitrový mrazák. Můj muž volá: „Á, tady je moje manželka, seznamte se!“ Beruškám vypadly očička z důlečků a ta nejopilejší zablekotala: „Ty tady nejsi sám?“ Snažím se tvářit příjemně, ale jde to ztuha. A je to vlastně jedno, protože se se mnou stejně nikdo nebaví.
Odhopsali na kávu do salonku. Vztekle znovu otevírám kulturní přehled a předstírám před personálem, že se ho potřebuji naučit nazpaměť. K baru přivlál manžel, jelikož berušky nemají cukr. „Proč jsi tady sama, miláčku, pojď za námi.“ Tak dobře, nebudu hysterická ani protivná a pokusím se nebýt zaujatá vůči tomu ožralému hmyzu. V salonku mě vítají větou: „Vy se ale divně tváříte.“ Vykouzlím udivený úsměv a sednu si.
V nepřítomnosti majitelky se jedna z berušek svěřuje, že by ráda sbalila jejího přítele. Heleďme se! Budliky, budliky. Po slabé čtvrthodince se společnost odebírá do šatny a moje drahá polovička jde vyprovázet. Opět jsem osaměla. Loučení se dost protáhlo, v salonku už se vytírá. I já si tedy jdu do šatny pro kabát. Obléknu se sama, jelikož chudák manžel už se dneska nadržel kabátů dost. Když ho míjím u východu, bezelstně se na mě otočí s otázkou „nepůjdeme už?“.
Tak jo. Loučit se nebudu, protože kromě uklízeček už tady nikdo není. Můj „společník roku“ usadil všechny do taxiků, pro nás pak klasicky zvolil noční autobus. Celou cestu myslím na to, že nemá smysl s ním diskutovat na téma gentleman. Sotva ovšem překročíme práh bytu, nastartuje mě otázkou: „Jak ses bavila?“ Ten hajzl! Měla bych mu odrecitovat ten kulturní přehled, co jsem se našprtala u baru. Namísto toho hystericky zaječím: „Proč jsi mně tam nechal samotnou?!!“ Zívne a řekne: „Vidím, že máš špatnou náladu. Nakonec bys ji zkazila i mě.“ No dobře, každý nemůže být beruška. Počkala jsem, až usne, zapálila jsem dům a odjela k mamince. Budliky, budliky.
Kam dál?