Rád bych se na tomto místě podělil nikoli o svůj majetek, nýbrž o reálnou příhodu. Stalo se letos začátkem roku v Praze. Večer jsme s Tomášem sbalili v Bugsy´s dvě holky, jedna přenocovala u mě doma. Běžná víkendová praxe. Ale to ráno! Po probuzení do denního světla se slečna svěřila, že jí ve dvě jede vlak zpátky na Moravu, odkud si s kamarádkou vyjely do metropole na výlet. Jakožto gentleman tělem i duší jsem se nabídnul, že ji odvezu na nádraží. Usmála se a mou nabídku přijala. Tehdy se mi ještě pořád zdála v pohodě. Neuvěřitelnosti se začaly dít, jakmile jsme nasedli do auta.

„A že bysme se po cestě zastavili v Pařížské?“ děla slečna.
Nejdřív jsem nechápal. Je tam snad předprodej jízdenek na vlak? Ale že by měly České dráhy stánek zrovna v Pařížské… běželo mi hlavou… a pomalu mi začalo svítat. Chce mě zatáhnout do některýho z těch krámů pro boháče a představuje si, že jí něco koupím? Že by byly ty holky už takhle oprsklý? Je to vůbec možný?
„To nevím, kde to je…“ odpovídám tedy rádoby šalamounsky, ale ve skutečnosti jsem v šoku.
„No to je ta ulica s těma pěknéma obchodama přece,“ kontruje moje společnice s přihlouplým úsměvem a ještě blbějším přízvukem.
„Jo aha, no dobře, tak jedeme…“ říkám a v hlavě se mi rodí plán na pomstu za všechny chlapy, kteří nejsou ani fotbalisti ani hokejisti ani jiní atraktivní zazobanci.

V Pařížské vlezla do obchodu Dior a začala ohmatávat kabelky. Postával jsem tam opřený o pult a flirtoval s prodavačkou. (Která se se mnou ale moc nebavila, poněvadž coby žena na svém místě letmým pohledem poznala, že moje hodinky nestály půl mega a já tedy nestojím za řeč.) Po chvíli si to moje nová „přítelkyně“ přihasila k nám s jakousi taškou, na které visela cenovka obsahující pět položek před desetinnou čárkou.
„Líbí se ti? Mě strašně!“ zamrkala na mě.
„Chceš ji?“ prohodil jsem ledabyle a když jí zasvítily očička, dodal jsem: „Tak si ji nech zabalit, skočím si do auta pro kreditku.“

A odjel jsem pryč. Celý den jsem si potom s uspokojením představoval, jak ta holka postává u pokladny a za jak asi dlouho jí pohasnul ten její zlatokopeckej úsměv. Naštěstí jsme si ani nevyměnili telefonní čísla.
Když jsem svůj zážitek večer vyprávěl kamarádům, s klukama jsme se shodli, že všechny buchty by chtěly milionáře a my, normální lidi, nemáme v podstatě šanci.

„Takže takhle vy to vidíte?“ ozvala se naše letitá kamarádka Dominika. Nikdo s ní nespíme, takže s ní můžeme o těchto věcech otevřeně diskutovat. „A já chci přitom úplně normálního kluka!“ rozčilovala se.
„Ty nechceš, aby za tebe všechno platil a koupil ti, na co se podíváš?“ ptám se jí.
„To vůbec není nutný. Jen teda když mě někam pozve, tak by to snad zaplatit měl. Nesnáším ty moderní způsoby, kdy chlap čeká, že se ho holka při placení zeptá, kolik mu má na ten účet přidat.“
„A co je na tom?“ ptám se, protože vím, že spousta mých kamarádů právě na tomhle nevidí nic špatného, naopak to dámu postaví do lepšího světla.
„No promiň, je to strašně trapný,“ vysvětluje Dominika. „Nejde o ty peníze, ale než bych se skládala na účet, to radši zůstanu doma. Je jednoznačně ubohý, když mě chlap pozve ven, abych za sebe cokoli platila. Vždyť nemusíme jít do žádné drahé hospody! Ať mě vezme tam, kde si to může dovolit. Aspoň bude od začátku jasno.“

Já, jelikož jsem, jak už jsem uvedl, gentleman, to chápu. Pod vlivem nedávné příhody ovšem dál zastávám názor, že každá hledá víc sponzora, než cokoli jiného. Klidně si vezmou i dědka, kterej má sice stařecký skvrny, ale peněz jak želez.

„Nechám si vyrobit tričko, na kterém bude napsáno: NEHLEDÁM HOKEJISTU ANI FOTBALISTU, JSEM NORMÁLNÍ OBYČEJNÁ HOLKA!“ navrhuje Dominika.
„Nenechávej,“ shazuje Tomáš nápad pod stůl. „Okopírovaly by to všechny zlatokopky a stejně by se zase nevědělo, kdo je kdo…“
Naše debata skončila nakonec na mrtvém bodě. Žádný z nás Dominice neuvěřil, že spoustě holek stačí k absolutnímu štěstí partner, jehož jediným kapitálem je upřímná láska. Fakt nikdo.

Proč????????????
Chtěly jste přece rovnoprávnost! Stejná práva pro ženy jako pro muže. A teď vám to najednou není vhod? Jak my k tomu ale přijdeme, že můžete volit jako my, máte stejně vysoké platy, můžete chodit do školy (no to už jsem trochu přehnal, ale dřív se bojovalo i o tohle, ne?) a tak dále a tak dále, ale k tomu všemu chcete ještě klofnout někoho, kdo se o vás luxusně postará. Tak kde je potom ta rovnoprávnost???

P.S. od Dominiky: My rodíme děti, vy debilové…