Cukrář Josef Maršálek, který vařil i v Buckinghamském paláci, přiznává: Pečení jsem obětoval všechno
Jak se z učitele hudebky stane uznávaný, renomovaný a světem ošlehaný cukrář? Vypadá to jednoduše, ale cesta byla složitá až trnitá a Josef Maršálek to vážně neměl jednoduché.
"Učitele hudebky ze mě chtěli mít moji rodiče. Oni si mysleli, že já jsem se učil příliš dobře na to, než abych byl jen cukrářem. Na škole jsem měl samá vyznamenání, na tu hudebku, kde jsem později učil, jsem devět let chodil. Ukončil jsem absolventský cyklus, takže jsem na ní učit mohl. Nebo na některé jiné. Já jsem se hlásil na animovaný film, aby to bylo ještě komplikovanější, včetně FAMU do Brna a do Zlína, tak mě prostě máma, která uklízela na té hudebce, tak řekla, že paní řiditelka by možná chtěla, abych tam učil. Slovo dalo slovo a 1. září ze mě v mých 19 letech byl učitel," svěřil se Josef Maršálek.
Své žáky učil dějiny hudby, hudební nauku, improvizaci a hru na akordeon, na piano a malé děti na flétnu. Tam si prý ale uvědomil, že toho ve svém věku nemá moc na předávání. Byl mladý, nezkušený a zjistil, že ho profese kantora nebavila do té míry, že si nedokázal představit, že by tohle měl dělat po zbytek života. Jednoho dne dal výpověď, sbalil se a odjel do Prahy.
"Když jsem pak přijel s pár tisícovkami v kapse na pražské Hlavní nádraží, tak podle bulváru se ze mě stal bezdomovec. To moji prarodiče těžce rozdýchávali, protože nevěděli, o které době se mluví. Byl jsem „bezdomovec“, ale jenom na pár hodin," říká s úsměvem Maršálek, který je dnes vyhledávaným odborníkem, uznávaným a respektovaným mistrem cukrářským a pekařským.
"Já jsem vlastně do Prahy přijel velmi naivní: když si myslíte, že na vás všichni čekají a zjistíte, že na vás nečeká vůbec nikdo. A že odkázáni jste sami na sebe, takže jsem šel do první trafiky a zeptal jsem se, jestli náhodou neexistují nějaké noviny, kde by se eventuálně dalo získat nějaké bydlení? Tak se paní na mě podívala tak jako, jestli jsem nespadl náhodou z Marsu. Podala mi první noviny, které tam měla a já jsem ještě ten večer naštěstí bydlel," vzpomíná až na neuvěřitelné štěstí Josef.
Profesně to ale bylo horší, protože ten rok Prahu zasáhla tisíciletá voda a pro cukráře je všeobecně špatné, když v létě hledá práci. Zákusky se moc nejí a jí se spíše zmrzliny. Získal své první zaměstnání, kde setrval tři roky. Mezitím dělal dva výuční listy a také vysokou školu. Pak měl s kamarádkou odjet na brigádu do Anglie trhat maliny. Nakonec tam odjel sám, ale u česání ovoce neskončil. Dostal práci v pětihvězdičkovém hotelu, kde pracovali lidi asi 46 národností. Cukrářský mistr říká, že si tam užíval každou sekundu.
Následně se dostal i do sídla britské panovnice Alžběty II., do Buckinghamského paláce. A zatímco si mnozí myslí, jak to bylo úžasné, jeho krátká zkušenost mu prý opravdu stačila.
"Já jsem si spíš uvědomil, že tam být nechci. Tam není prostor pro improvizaci, pro nějakou invenci, Je to tradiční instituce. Myslím, že snad žádná na světě víc tradiční není než britská Královská rodina. A já nemám rád rutinu...," podotkl Josef Maršálek.
Následně dostal práci v nejluxusnějším obchodním domě na světě v Harrolds. Začínal tam od píky a když se dopracoval až na vyšší manažerský post, odcházel. Pak strávil dva roky v klidné Indii, kde prý mnohé pochopil. Po návratu do Česka s bohatými zkušenostmi začal nový život - soukromý o pracovní. Vydal dvě knihy, které se staly bestsellerem a nyní chystá další.
Na to, proč si myslí, že tradiční česká cukrařina je nesmírně komplikovaná, proč nevěří na zdravé pečení, k čemu byla korona-krize pro Čechy dobrá a co vše byl ochoten obětovat svému životnímu snu, Josef Maršálek odpovídá v rozhovoru Face TO Face.
