Život je jen náhoda… Tak to je asi trošku přehnané tvrzení, nicméně náhoda může být občas mocná čarodějka! Moje nejlepší přítelkyně Barbora má tendenci náhody inscenovat. Tvrdí, že taková vykonstruovaná šťastná náhoda může zafungovat úplně stejně, jako ta skutečná, a nebo vlastně ještě lépe, jelikož jste na ni připraveni.

A tak si třeba před přijímacím pohovorem do zaměstnání zjistila, že její potenciální nový šéf hraje každou neděli golf na Konopišti. Kam se milá Barča odhodlaně vydala... Pro „náhodné“ setkání zvolila parkoviště. (Nic jiného jí ostatně nezbývalo, jelikož neměla hole ani členství.) V kufru si přivezla poškozenou pneumatiku, kterou na místě zručně vyměnila za tu funkční a počala předstírat dámu v nesnázích. Dotyčný dorazil s kamarádem a vidouce slečnu neobratně zápasící s heverem, nabídli jí gentlemani pomoc. Pochopitelně během procesu také prohodili pár slov a Bára zahrála tu nejlíbeznější, nejbystřejší a nejsympatičtější bytost na světě. Když šla potom za dva dny na pohovor, sehrála pro změnu velké překvapení… „Jé, to jste vy???“ A měla ten flek v kapse.

Trošku ji za to odsuzuju. Nikdy jí proto neprozradím, že jsem kdysi dávno tuhle pochybnou praktiku sama použila. Jmenoval se Pepík, říkalo se mu Johny, byl přenádhernej a pracoval jako číšník v nóbl restauraci. Nechtěla jsem ho balit tam, chtěla jsem ho potkat jen tak náhodou… Věděla jsem, kdy zavírají a tudíž kdy se tak asi vrací domů. Kde bydlí jsem ho jednou zaslechla říkat do telefonu. Takže jsem vymyslela, že až přijede z práce, já půjdu „jen tak náhodou“ kolem… Končil ve tři ráno a ten jeho barák byl v ne zcela bezpečné čtvrti a navíc vedle hřbitova. Lapena v osidlech lásky jsem ale nebyla líná jet v půl třetí noční tramvají přes půl Prahy a schovat se u hřbitovní zdi. Ač jinak velký strašpytel, na zombie a podobné hřbitovní příšery jsem v tu chvíli ani nepomyslela a nedočkavě vyhlížela jeho vůz. Což bylo poměrně snadné, jelikož všichni spali a provoz byl tudíž téměř nulový. No a pak přijel. Vystřelila jsem ze skrýše a hasila si to po chodníku směrem k němu, předstírajíc, že ho nevidím. Prostě jdu jen tak náhodou kolem. Pěšky, ve tři ráno, sama… „Jé! Ahoj…“ řekl. A pak jsme spolu půl roku chodili.

Takže… ono to fungovat může. Ale já to nedělám. Nemám totiž nervy riskovat tu trapnou chvíli, kdy mě někdo načapá, jak měním dobrý kolo za špatný nebo rozpustile vykukuju za náhrobkem…