Gratuluji! Nám všem, kterým je mezi dvaceti až třiceti lety... Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my všichni narození od roku 1980-90 neměli vůbec šanci přežít...

Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. A v dudlících byly ftaláty.

Neměli jsme žádné bezpečné flaštičky na medicínu s uzávěrem s dětskou pojistkou. Ani žádné pojistky na dveře a okna.

Když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy.

Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a nikoli z lahví.

Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili...

Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů teprve až se venku rozsvítily lampy. Mobily neexistovaly, takže se na nás volalo jenom z okna.

Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo, X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády a byli jsme venku.

Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.

Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík).

I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. No... a přesto jsme pořád tady...