Jaroslav Svěcený na hranici mezi životem a smrtí. Otevřeně o vážné nemoci i covidových omezeních
Momentálně se Jaroslavu Svěcenému, jak sám přiznává, daří dobře. Až samozřejmě na současnou situaci, která umělcům zrovna nepřeje.
„Když dělám obor, který v těchto dnech a týdnech zmrtvěl, tak se samozřejmě snažím hledat cestu a jako soudní znalec jsem vytížený poměrně hodně. Je to obor, který viry nějak moc nebere,“ říká s nadhledem a humorem houslový virtuos.
Koncertní činnost nahrazuje streamovými koncerty, nahráváním, hodně natáčí, a protože měl na konci roku mnoho vystoupení souvisejících s kulatým výročím, tak věci odsouvá. Ale stihl vydat i novou desku.
„Myslím si, že je potřeba, aby i v této době vznikl jasný plán, který jasně stanoví, kdy a za jakých podmínek se kultura opět oživí. I hudebníci pomáhají. Také já jsem člověk, který hodně pomáhal, a to i v první vlně koronaviru… Ale je třeba najít nějaké řešení, protože jsou tu obory, na které se úplně zapomíná. Když poslouchám vyjádření některých vedoucích činitelů státu, tak mám pocit, že jim nevadí, že kultura absentuje. Tady si řada lidí myslí, že bez kultury lze úplně žít a že to je něco, co vlastně není potřeba. Ale neuvědomují si, že ono to má i psychologický dopad,“ říká Jaroslav Svěcený.
Podle něj si mnoho politiků uvědomuje, že kultura různými nařízeními, někdy i ne zrovna smysluplnými, trpí, ale neřeší to. „Je dobré rozlišovat kulturu dotovanou a nedotovanou. To jsou dva jiné světy. Dotovaný houslista má plat, nedotovaný houslista – sólista plat nemá. Samozřejmě se tu řeší nějaké kompenzace, spousta lidí na to nedosáhne. Jsou neuvěřitelně byrokratické. Po roce 1989 všichni říkali, že se to všechno zjednoduší, ale dnes tu máme v tomto ohledu snad nejhorší situaci, kdy je tady dvacetinásobná byrokracie. Je tady přezaměstnanost, nesmyslná armáda úředníků…,“ posteskl si hudebník.
Toho prý uráží názory některých „rádoby odborníků“, že kultura je volnočasová aktivita, přičemž pro ty, kteří ji vykonávají, je to profese, povolání, živnost.
Před dvěma lety prošel velmi vážnou nemocí a několikahodinovou operací prostaty, naštěstí se ukázalo, že šlo o nezhoubný nádor. Nejvíce mu pomohli lékaři a kamarádi. Třeba psychologa a psychiatra Petra Hrubeše za to, co pro něj udělal, nazývá nevlastním bratrem.
V době, kdy procházel doslova životním peklem, se mu ještě rozpadlo manželství. A v této krizové situaci musel řešit spory s bývalou manželkou a začínal takzvaně od nuly.
„Když mě po operaci posadili, tak jsem si do nemocničního pokoje nechal přinést housle. Začal jsem na ně hrát a v tu chvíli jsem pochopil, že se moje nálada začíná zvedat. Rozhodně jsem neměl klidné ruce, ty se mi klepaly. Lékaři mě uklidňovali, že se vše spraví. Já jsem 4. ledna 2019 byl na operaci, 1. března jsem s Mekym Žbirkou točil pořad Doupě, 8. března na MDŽ mě propustili a o dva dny později jsem letěl na koncert do Arménie,“ zavzpomínal na své krizové období po dvou letech Svěcený.
Přiznal, že byla i chvíle, kdy měl pocit, že to všechno vzdá, ale bylo to prý velmi krátký okamžik a tuhle myšlenku vzdal velmi rychle. Dnes se cítí být zcela fit, přibral na váze. Pokud by nebyla covidová doba, naplno koncertuje a dělá i své další pořady.
Jaroslav Svěcený v talk show Face To Face promluvil i o dalších záležitostech, práci pro soudy, nové životní partnerce, lásce i dalších plánech.
