Moje modelingová kariéra vznikla jako z nouze ctnost. Hlásila jsem se na česko-italské státní gymnázium, což nějak nevyšlo. Když se tam šla máma po přijímačkách zeptat, jak jsem dopadla, pozvala ji ředitelka do kanclu na kafíčko a začaly mě hledat ve výsledcích přijímacího řízení. Mezi přijatými jsem nebyla a tak ředitelka říká – to ona bude někde těsně pod čarou, tak to nějak uděláme… No a máma jen tak z legrace povídá – podívejte se, kdo skončil poslední… Ředitelka sjela očima na konec seznamu a s úlevou prohlásila: Vaše dcera ne, poslední je nějaká Hanychová…

Šla jsem tedy na gymnázium soukromé, kam brali každého, tedy i mě… A ačkoli jsem se tam naučila italsky jako česky, ostatní studijní výsledky nebyly úplně přesně to, čím bych se mohla chlubit. Když se tedy ukázalo, že moji budoucnost nelze postavit na vědomostech, napadlo mámu postavit ji na vzhledu. „Budeš modelka…“ vyvěštila už v mých dvanácti letech, přičemž mi zaplatila modelingový kurs, který vedl stopadesátikilový pan Manda. Učil nás chodit v tělocvičně základní školy a o víkendech jsme předváděli na Matějské pouti v dětském koutku svatební šaty… S odstupem času se tomu musím smát, ale byla to velká zkušenost. Máma nebo kdo měl zrovna čas mě tam vždycky o víkendu odvezli a spokojeně pozorovali, jaká jsem supermodelka, když jsem tam předváděla pro těch pár dětí.

Máma mi taky asi ve třinácti nechala udělat fotky u fotografa Petra Škvrně. Byl to její kamarád. Poslala mě tam napřed, že přijde za chvíli. No a když dorazila, tak už jsem neměla podprsenku a pózovala jsem s plyšovým medvědem na hrudi. Tak máma řekla, ať se oblíknu a šly jsme domů. Tehdy jsem ale vážně ještě nevěděla, že se to nehodí! Byla jsem zkrátka odjakživa bezprostřední…

Pokračování díl šestý.