Jsem ze všech dětí v rodině nejstarší. Vždycky jsem chtěla být jedináček, ale momentálně mám v podstatě třináct sourozenců. Můj vlastní otec dvě děti vyženil a dvě si pořídil, moje matka porodila dětí pět a dvě adoptovala a k tomu připočtěte tři děti otce číslo čtyři Martina Stropnického. Ovšem z dětí, které žily v naší domácnosti, jsem byla, ač nejstarší, asi nejrozmazlenější. Nejspíš proto, že jsem holka. Po mě byli samí kluci a až potom Kordula.

Chtěla jsem mít maminku jen pro sebe, což mi ale i přes vysokou číslovku zapsanou v kolonce „sourozenci“ stejně plnila. Nevím, jak to dělala, netuším, kdy třeba spala, ale poté, co nakojila, nakrmila a uložila ty menší, strávila třeba půl hodiny s každým z nás větších dětí zvlášť. Nemohla mít vůbec žádnej čas sama pro sebe. Průchod majetnickým emocím ohledně matky jsem v podstatě dala pouze po narození bratra Cyrila. Ale to zase dost…

Když ho přivezli domů, hrozně jsem na něj žárlila. Věčně jsem ležela pod stolem modrá vzteky, což vyvrcholilo zločinem, naštěstí nedokonaným. V nestřežený okamžik jsem totiž Cyrilka svázala do punčocháčů a odnesla ho do popelnice. Chytli mě, když jsem nadzvedávala víko. A není to vůbec veselá historka, protože brácha se narodil bez bránice, jako miminko prodělal několik operací a nesmělo se s ním skoro ani pohnout, aby se mu neublížilo. A já jsem ho svázala do uzlíčku a šla ho vyhodit.

Věřím ale, že v následujících letech si se mnou užil tolik legrace, že mi odpustil… Jako třeba naše hrátky s chůvami. Naše zaměstnaná matka nám je opatřovala každou chvíli, protože nebylo možné nechat děti našeho typu byť jen pár hodin bez dozoru. Paleta pečovatelek byla pestrá, od manželky školníka po lékařky ve výslužbě. Dávali jsme jim zabrat… Své by mohla povyprávět chůva „teta Věra“, kterou jsme s Cyrilem poprosili, aby si s náma zahrála na indiány, načež jsme ji přivázali k zábradlí u schodů a odešli na hasičskou slavnost. Kam nám máma nedovolila jít, protože jsme byli zrovna oba nemocní. Byla tedy trochu překvapená, když po příchodu domů našla místo nás svázanou chůvu. Měli jsme ale taky na hlídání paní, která mi dala facku. Uznávám, že mohla mít nějaký důvod, ale máma ji za to stejně vyhodila.

Jakožto nejstarší jsem pochopitelně později všechny děti často hlídala já. Máma mi říkala, že se mi to jednou bude hodit… což se děje právě teď, kdy jsem porodila svého prvního potomka… V podstatě od svých třinácti let jsem tedy plně fungovala jako záskok za mámu v době, kdy byla v práci. Uměla jsem cokoli uvařit a od deseti let jsem taky pekla pro celou rodinu vánoční cukroví, protože máma tuhle činnost nesnášela. Akorát že čím jsem byla větší, bylo větší i cukroví, poněvadž ani mě už nebavilo se s tím párat. Pamatuju se na vanilkovej rohlík, kterej stačil jeden pro celou rodinu.

Pokračování díl třetí.