Zvláštní kategorii v naší rodině tvoří tatínci. Řekla bych, že ohledně otců zažívám početní nadstandard. V podstatě mám čtyři.

Samozřejmě biologického, potom mámina druhého manžela Marka, Martina Stropnického a taky Michala Suchánka. Ten se mnou absolvoval pubertu, protože zrovna v té době s mámou pět let točili pořad Tele tele. Když mě máma naštvala, tak jsem mu často zavolala a nebo mi vůbec občas jen tak promluvil do duše.

Asi nejhezčí vztah mám ale s Markem. S mámou se brali, když mi byly tři a on mě ve čtyřech letech vzal s sebou na výlet do Londýna. Dodneška se vídáme a máme hezký vztah, chová se pořád jako mladík, chodím s ním zapařit. (Taky se s ním máma rozvedla proto, že chlastal…). Zajdu ale na návštěvu třeba i za jeho matkou.

Takže mám opravdu otců několik a každý mi v určitém období něco přinesl. S vlastním tátou řeším umělecké věci, vystudoval fotografii, takže mi hodně pomáhá právě s tímhle oborem, který jsem vystudovala i já.

V dětství jsem taky trávila spoustu času s babičkou a s dědou, i díky tomu, že když jsem se narodila, byla máma ještě na škole. Děda byl takový autoritativní, všechny nás trošku komandoval. Když měl třeba stát kafe na opačné straně stolu, než seděl, zavolal babičku, aby mu ho podala.

A všichni jsme kvůli němu hráli na flétnu. Sourozenci do osmnácti, já do třinácti, protože tehdy jsem flétnu dala sežrat psovi. Tím jsem byla osvobozena, jelikož dědeček prohlásil, že na tohle už vážně nemá nervy. A přitom mě ale vždycky prohlašoval za jedno z nejnadanějších vnoučat. To, co můj bratr cvičil dva roky, jsem zahrála z listu. Takže jsem mohla být klidně flétnistka, ale to by zase nebyla tahle knížka, protože flétnistky asi nemají tak divoký život, aby o nich někdo chtěl číst…

Pokračování zítra...