„První gramofonek jsem dostal v roce 1994, takže je to zaokrouhleno na celkem dvacet plodných let. A za těch dvacet let třináct sošek. Né že bych na tom ulítával, ale řekněte: kdo to dneska má,” bilancuje s nadsázkou Dan Bárta. No, možná tak Kája Gott.

Bárta se českou hudební scénou prozpíval od syrového big beatu přes hravý funk až k současné směsici jazzu a pop-rocku korunovanému intonační dokonalostí. Patří tímto mezi nejuznávanější a nejvýraznější tuzemské zpěváky, o čemž svědčí počet ocenění udělených Akademií populární hudby. Sošku zatím posledního, třináctého Anděla, který je pro něj takovým výročním potleskem, získal den poté, co úspěšně zakončil jarní část turné Maratonika ke stejnojmenné desce vydané loni. A chystá se pokračovat...

Už teď by vám totiž Bárta mohl vypočítat tu řadu koncertů, která ho čeká. „Jsem rád. Kvůli sobě, kapele, našim... já jsem vlastně tak rád, že v sobě krásně dohledám, že jsem rád i kvůli vašim,” netají se svou radostí a plácá u toho páté přes deváté. A kdo by takový úspěch neoslavil. Leda člověk ze železa.