„Vy nemáte emise…“ děl příslušník české policie nad dokumenty, které jsem mu na vyzvání předložila při běžné dopravní kontrole. Poděkovala jsem tedy pánovi za upozornění a v duchu si říkala, že na ty emise se rozhodně musím někde vyptat. Kdo ví, kam se dávají a k čemu se používají, běželo mi hlavou, zatímco policista na mě nevěřícně zíral a vzápětí mi oznámil, že mít doklad o tom, že můj automobil nevypouští do ovzduší nadměrné množství škodlivin je mou řádnou povinností a bude to tedy za dva tisíce.

Aha… Nicméně, když muži zákona odevzdávám svou oblíbenou bankovku, nemyslím na čistý vzduch, ale na všechny ty cetky, které jsem za tuto částku mohla pořídit. A ten pán v uniformě ještě nemá dost. Co prý udělám, když píchnu kolo. No co by? Zastavím nějaké jiné auto a požádám jeho řidiče, aby mi pomohl. S touto odpovědí jsem ostatně prošla i testem v autoškole. Zkoušející komisař se nejenom zasmál, ale ještě mě pak pozval na kávu a moc nechybělo, aby si mě vzal! To byl aspoň chlap! Prudící policista mě tudíž začíná dožírat a já mu na oplátku nezůstávám nic dlužna. Patrně je gay.

Když už se zdá, že mu z mých rozverných reakcí vybuchne hlava, zavolá na něj z auta kolega (asi heterosexuál), že musejí okamžitě odjet k nedaleké nehodě. Uklidím si doklady a srovnám si zrcátka tak, abych si opravila make-up. To je totiž k nevíře, že jako řidička mám kolem sebe několik zrcadel, ale v žádném se při jízdě nevidím. Proto se raději líčím na parkovišti. Za jízdy se musím všelijak natahovat a kroutit, někdy mi ujede řasenka, no prostě to není ono. I přes tyto nedořešené technické detaily ale jezdím ráda a ten zkušební komisař z autoškoly říkal, že mi to za volantem velice sluší…