Zpěvák, který v 80. letech lámal dívčí srdce, vzpomíná nostalgicky na dobu minulou
Nostalgie z končících prázdnin se opakuje každým rokem. Jiné to nebylo ani v minulosti, konkrétně v 80. letech.
Školáci se do lavic vracívali po pobytu na letních pionýrských táborech či u příbuzných, nejčastěji u babiček a dědečků na venkově. Někteří byli s rodiči pod stanem v některém z československých kempů, ti šťastnější si přivezli mušle od moře v Bulharsku, Rumunsku nebo v NDR.
Jak už to bývá, zážitky se lišily hlavně na základě věku. Malé děti prožívaly prázdninová dobrodružství někdy velmi skromná, větší děti pokoušely často osud více, než bylo zdrávo. Za pomoci alkoholu, riskantními až akrobatickými kousky a upoutáváním opačného pohlaví stůj, co stůj. Nutno dodat, že to se nezměnilo ani po desetiletích.
Než ale zazvonil první zvonek ohlašující začátek nového školního roku, znamenalo to pro rodiče maraton shánění výbavy do školy. Aktovek moc velký výběr nebyl, takže kdo měl jen trochu touhu se lišit, dost se naběhal. Podobné to bylo i s penály či oblečením.
Hudba pomáhala žal nad koncem prázdnin překonat
Přesto všechno pomáhala zvládnout tato úskalí tehdejší pop music. Písničky s tématikou prázdnin zněly z rádií, hrály se na různých zábavách.
Asi největší věhlas ve své době získal v tomto směru Vítězslav Vávra. Když zazněla jeho prázdninová Dívka z Heřmánkové návsi nebo Konec prázdnin, dívky jihly a kluci se snažili, co to šlo, těch chvílí využít. Alespoň třeba u táborového "ploužáku".
O této hvězdě osmdesátých let, při jejíchž hitech fanynky omdlévaly, nebylo po revoluci slyšet. Jak sám zpěvák připustil, bylo tehdy nutné se přizpůsobit době, a to pro bývalé hvězdy socialistické pop music nebylo vždycky zrovna lehké.
Rychlý sešup mnoha socialistických hvězd
Zkrátka české popové hvězdy z velké většiny měly utrum, i když bývaly zvyklé na zaplněné sály, slávu a obdiv fanoušků. Najednou o ně nikdo nestál. Postihlo to i do té doby megapopulárního Víťu Vávru. Aby se uživil, začal podnikat někdy i dost zoufalé věci, nejznámější bylo asi to, že se pokusil provozovat restauraci. Bohužel neúspěšně.
Před několika lety to zkusil i s politikou. Kandidoval za stranu Zdravého rozumu Petra Hanniga či za Suverenitu Jany Bobošíkové. Později, v roce 2012, podporoval na talk show po Česku Tomia Okamuru.
Vzhledem k tomu, že však trpí již ve svém věku různými zdravotními neduhy, z nichž nejvíce ho potrápily bolesti kyčlí, do záře reflektorů se již nehrne. Na dobu minulou ale sem tam vzpomíná. A rád.
Komunisti uměli nabídnout lidem chléb a hry
„Samozřejmě, že bylo špatné, že se nedalo cestovat po světě, že se člověk musel bát něco nahlas říct, aby nešel k lopatě a nebyl úplně vyřazený z vystupování. My jsme museli jako hudebníci chodit na pravidelné zkoušky, kde nás komise zkoušela třeba i z toho, jaké máme jako hudebníci politické názory a znalosti. To vše už je pryč. Jenže, ať se to libí nebo ne, komunisté vsadili na zkušenosti z historie a uměli proto tehdy nabídnout lidem chléb a hry. To už dnes tak není,“ posteskl si před časem v rozhovoru.
Jak dodal, pokud by měl srovnat současnou situaci s tou minulou jen čistě z pohledu hudebníků, protože mezi nimi se celý život pohyboval, bylo tenkrát daleko víc práce než teď. „Vystupoval jsem třeba třicetkrát měsíčně a podobně na tom byli i mnozí kolegové,“ řekl. I přesto dodal, že na vyložené zbohatnutí i takový zápřah tehdy nebyl.
„Já měl třeba jeden konkrétní honorář, a ten činil 600 Kčs hrubého za jedno vystoupení. Jo, když jsme měli za jeden den tři koncerty, bylo to fajn. Ale to také nebylo pořád. Žili jsme si samozřejmě lépe než lidé, kteří chodili na osm a půl hodiny do práce, ale na žádné zbohatnutí to nebylo. Podobně tomu bylo i se ziskem z prodeje desek. Moje první elpíčko se prodalo v počtu 120 tisíc kusů. Deska tenkrát stála 44 korun. Já měl z jednoho prodaného 22 haléřů,“ popsal Vávra.
Písnička k "básníkům" a prý cinknutý Slavík
Jak víme, hlas Vítězslava Vávry doprovází i film Jak svět přichází o básníky. Dostal se k tomu prý náhodou. Dušan Klein v té době chystal první díl dnes už klasické komedie a přál si, aby k němu nazpíval průvodní píseň momentálně nejpopulárnější zpěvák.
„A protože to bylo právě ten rok, kdy jsem se měl stát Slavíkem, tak oslovili mě,“ řekl Vávra. Proslýchalo se totiž, že v roce 1982 skutečně v anketě o Zlatého slavíka získal nejvyšší počet hlasů, ale tehdejší pořadatelé v čele s politickou reprezentací mu vítězství nepřiznali.
