Celkově vzato se ale dá říct, že jsem vždycky byla domácí puťka a jsem i teď. Takže když jsem třeba od třinácti cestovala s modelingem po světě, všechny ostatní holky byly šťastné, že jsou pryč z domu, jen mě bylo smutno. Jsem fakt velkej mamánek a rodinnej typ. A taky já ani máma nemáme moc kámošky, kamarádíme se spolu. Měly jsme vždycky takovou hru na mámu a Veroniku. Když jsem potřebovala probrat něco ošemetného, intimního, nechtěla jsem to říct mámě, ale Veronice jsem to vybalila… Taková trochu netradiční schizofrenie…

Na velké rodině je úžasné, že se člověku nikdy nestane, že by byl doma sám. To mám ráda. Neumím být sama ani půl hodiny, to se mi udělá fyzicky špatně. Máma je v tomhle můj opak. Miluje, když je doma sama. Leží, čte si nebo dělá cokoli, ale je spokojená, že široko daleko není nikde nikdo. To já nedokážu. Navíc mí bratři mi pomohli třeba i při všech mých rozchodech… takže měli každou chvíli co dělat… Jsou to v podstatě takoví mí kámoši. Ale na rozdíl od obyčejných kamarádů jsou pokrevní a vím, že mě nikdy nezradí. Čím dál víc si uvědomuju, že rodina je opravdu skvělá věc.

Samozřejmě, že když jsme byli malí, tak jsme se občas hádali. Zvlášť na začátku, kdy jsme měli všichni jeden pokoj. Ale máma vždycky, když vydělala nějaké peníze, tak místo aby šla na plastiku, rozšiřovala barák. Takže v patnácti už jsme měli každý svou vlastní místnost a v sedmnácti jsem já už obývala vlastní pokoj i s koupelnou. Tudíž odpadly třeba boje právě o tu koupelnu. No ale s tím jsem vlastně neměla starosti nikdy. Byla jsem nejstarší a nikdo by si nedovolil mě do koupelny nepustit, protože bych je zmlátila.

Když ale máma přivedla dva sourozence, které si vzala z děcáku, tak jsme se s nima já a nejstarší brácha Cyril podělili o svoje pokoje. Přišlo mi to úplně automatické. Možná že my jsme dokonce tak nějak líp zapadli k nim, než oni k nám. Asi to pro ně bylo těžší. Ale do toho se neumím vžít, nevím, jak se cítili. Momentálně jsou rodinné vazby z jejich strany zpřetrhané. Nevím, jaký to má důvod, nikdy jsem neměla pocit, že by máma nás vlastní jakkoli protěžovala.

Pokračování díl čtvrtý.