Dodnes máme živě v paměti všechny scenérie, když Josef Rychtář nadával médiím jako dlaždič nejnižší kategorie. Ale vždy to působilo, že jediné, o co mu jde, je ochránit před nálety neodbytných paparazzi Ivetu Bartošovou, které poslední týdny média skoro stanovala u baráku. Jenže!

Co Iveta dobrovolně opustila tento svět, chová se Rychtář přesně naopak. Mile poskytuje rozhovory na kamery, ukazuje vše, čeho se Bartošová jen dotkla a místo toho, aby stejně jako Štaidlova strana a blízcí členové rodiny chtěl uspořádat pietní soukromý pohřeb, dožaduje se pompézního aktu, kde se přinejmenším sejdou novináři tak z poloviny republiky. Přitom před zesnulou pěnicí hrál vždy tragikomické divadlo, aby jim už konečně všichni dali pokoj.

Do karet mu taktéž nehraje rozhodnutí, že Ivetino tělo ještě ani nevychladlo a čerstvý vdovec už oznámil stěhování ke své exmanželce, od níž odešel právě za Bartošovou. Ano, sice veřejně prohlásil, že se vzdává práva na majetek a dům taky nechce, ale předmětem dědictví jsou údajně i tantiémy, čili autorská práva ke zpěvaččiným písničkám a ty se teď budou hrát víc než kdy jindy...

Měl snad Zdeněk Macura pravdu a vážně se Pepovi vydařil hříšný plán?