Zase je to stejné, jako pokaždé. Mám nového stálého partnera, on má starou stálou manželku. Přitom na tom nejsem zdaleka tak zle, abych někde nesplašila nějaký nezadaný exemplář. Ale pokaždé, je-li možnost výběru, neomylně a vědomě sáhnu po těch beznadějně ženatých. Snad je to tím, že jejich pohledy jsou jaksi mlsnější (nemají každý den posvícení) a styl dobývání přímější a agresivnější (musí brzy domů). Průběh těchto vztahů je potom vždycky zhruba stejný. V první fázi mne velice baví, že existuje manželka, které můj milý lže, aby mohl být se mnou. Ve druhé fázi mě začne štvát, že on prostě MUSÍ domů a ve třetí zcela logicky žádám po miláčkovi, aby si vybral mezi mnou a tou svou megerou. Bohužel vzhledem k tomu, že manželky snídají vtipnou kaši (manželům nedají), jsem stále trapně svobodná. Jakže to ty vdané bestie dělají?

Jedním z nejčastějších postupů je, že jakmile dojde na lámání chleba, náš (můj a manželčin) miláček je dohnán k poznání, že jeho žena je psychicky velmi labilní a něco tak dramatického jako debatu o rozvodu by nepochybně odnesla strašlivým nervovým zhroucením. Přitom ta potvora dávno tuší, že JÁ existuju a záměrně se projevuje jako přecitlivělá křehká puťka. Slyší-li o problémech v okolních rodinách, dá se do usedavého pláče. Ten zakončí vlahým pohledem na miláčka a slovy: „Stát se to nám dvěma, nepřežila bych to…“ A ten blbec jí to žere. Ona je zkrátka ta hodná holka, která ho má ráda. On je zbabělec. Závěr? Všichni jsou labilní, jenom já jsem stabilní. A svobodná.

Další účinnou metodou je manželčino předstírání choroby. Tak na to už dotyčná potřebuje silný žaludek. Jak podlý způsob! Vzpomínám si v této souvislosti na přítele Martina. Opravdu mě zbožňoval. Byl ženatý v Brně a spolu už jsme měli vybraný útulný domeček na okraji Prahy. Martin byl silně emocionálně založený a tak omámen svými city ke mně bez bázně oznámil své ženě, že s ní se rozvede a mě si vezme. Přijala to nečekaně klidně. Měla už plán. K rozvodovému stání si to přihasila posypaná bílým pudrem, pod očima umně vyvedené kruhy. Ta maska byla rozhodně na Oscara, následný herecký výkon rovněž. Na Martinův starostlivý dotaz, zda se cítí dobře, zakuňkala: „Lékař mi nařídil naprostý klid, než se potvrdí či vyvrátí diagnóza smrtelné choroby.“ Emocionálně založený miláček naložil svou drahou namaskovanou polovičku do auta a tradá do Brna. Po půl roce mi zavolal, že smrtelné nebezpečí bylo zažehnáno, ale oni dva se znovu našli. Tolik tedy k nemocným manželkám.

Odnoží tohoto zvrhlého způsobu, jak si udržet manžela, jsou nemocní rodiče. Tady nemohu házet celou vinu na manželky, protože je vcelku jedno, čí rodiče hrají hlavní roli. Jakmile se totiž dospělý chlap začne ohánět rodiči, smrdí to nepoctivými úmysly. Podává se to tak, že rodiče jeho či manželky jsou nemocní nebo alespoň příšerně staří (ideálně obojí) a neunesli by výrazné změny v ustálených rodinných formacích. Neštěstí je, že proti těmto argumentům není možné protestovat, abych se nedostala do pozice bezcitné krávy. Vždycky totiž existuje byť jen mikroskopická možnost, že miláček říká pravdu...

Pádným důvodem k opuštění milenky bývá i fakt, že manželka vychovává miláčkovy děti, které ale samozřejmě počali v první fázi manželství, kdy spolu ještě spali. Prý ne často, ale občas ano. Teď už s ním nespí nikdy! Ona totiž sex vůbec nepotřebuje, nemá to ráda a když už se nechá přemluvit, stejně to nestojí za nic. Teď , když poznal mě, už to doma vůbec nezkouší. Takže je vlastně jenom můj… kdyby radši držel hubu. Mnohem méně by mě potom rozčílil dopisem, ve kterém mi oznamuje, že JEHO žena čeká JEHO čtvrté dítě a on se k tomu musí postavit zodpovědně, což samozřejmě očekává také ode mne, jelikož nikdy nepochyboval o mém smyslu pro rodinu a je si jist, že na jeho místě bych se rozhodla stejně... Tak zas nic.

Ovšem za úplně nejnevkusnější svazekudržující prostředky považuji barák, auto a chatu. Společné vlastnictví manželů je svině. Ona taková vila v Troji, Volvo v garáži či chata ve Špindlu s horoucí nemanželskou láskou pěkně zatočí. Kdo by chtěl půlku baráku, když ho koupil celý? Nikoho takového neznám. Ale třeba se jednou objeví a řekne: „Miluju tě a chci být jenom s tebou. Budeme bydlet ve tvé pronajaté garsoniéře a jezdit tramvají na výlety do Stromovky.“ A já zařvu: „A ten barák, auto a vkladní knížky necháš JÍ ?!!“

A tím to všechno skončí, protože žádný z mých mužů nemůže být takový idiot, aby to skutečně udělal, což si po mém výlevu jasně uvědomí… a odejde domů…

Úryvek z knihy Deník (všeho) schopné ženy