Pařmen se, myslím, stane kolem osmnácti z každého. Já jsem v té době shodou okolností byla korunována a propadla dojmu, že jsem v podstatě Karel Gott a můžu všechno. Dva měsíce jsem nevynechala jediný večírek a po těch letech, kdy jsem stávala v rohu a čekala, až všichni vyfotí mámu, jsem si dost užívala, že fotí mě. No a tady někde se zrodila má pověst večírkové královny, kterou později kdosi vylepšil přezdívkou „česká Paris Hilton“.

Nepařila jsem schovaná, ale vystavená a tak jsem si na tom neplánovaně postavila image. Později jsem si všimla, že to lidi baví a tak jsem záměrně občas něco přehnala nebo si vymyslela, případně si vzala k večerním šatům ponožky a věděla jsem, že budu v každém plátku. No jo, no, co naděláte… když přijdu někam, kde pózuje u auta deset Missek, tak já na to auto vylezu a udělám neslušný gesto. A hádejte, kdo bude ve všech novinách? Nechodím se na večírky uvolnit, ale udržovat svoji tvrdě vydřenou pověst rebelky…

A to nemusím fotografům ani podlejzat, prostě už vědí, co ode mě můžou čekat a rádi si počkají. To, co jim předvádím, ale nejsem já, je to taková moje role. Agáta 2. Když jsem šla chvíli po porodu do baru, mohla jsem se pěkně nakroutit a usmát, ale místo toho jsem si strčila do pusy flašku. Ani jsem si z ní necucla, ale tomu nápadu jsem neodolala. Asi mě baví provokovat. Vznešeně bych to pojmenovala, že jsem velice, ale velice kreativní… Protože odmítat spolupráci s tiskem je podle mě blbost. Kdo obsadí a dobře zaplatí herce, kterého nikdo nezná? Kdo si najme moderátora, kterého uvidí lidi poprvé v životě? A kdo si nechá nafotit kalendář od neznámé modelky? Kdybych nechtěla být známá, pózuju si přece doma v obýváku. Zadarmo.

Pokračování příště...