Příběh je to velmi smutný, ale shrnutí až banálně jednoduché - Iveta Bartošová dojela na chlapy. Jejím životem vždy cloumaly emoce v souvislosti s partnerskými vztahy a v žádném to nějak extra neklapalo. Láska bylo přitom ve skutečnosti to jediné, za čím se Iveta vždycky hnala. Jenže to moc hrotila...

Vzpomeňme na Ivetinu první lásku Petra Sepešiho. Přestože měl přítelkyni, která s ním dokonce čekala dítě, Iveta se ho snažila za každou cenu uzurpovat. A co se v mládí naučila, s přibývajícími roky nepěkně rozvíjela. Své partnery omezovala a citově vydírala, zvláště vyhroceným kouskem byla nepovedená sebevražda kvůli Zdeňkovi Podhůrskému. Pokusů o sebevraždy ostatně absolvovala hned několik.

Přesto si udržela téměř do čtyřiceti navenek image něžné princezny. A potom si asi přečetla nějaký pochybný román, kde hlavní hrdinku opíjeli, dopovali práškama, okrádali a zneužívali, přičemž začala takto hovořit o každém muži, který se jí připletl do života. Omámil ji, opil, unesl, týral, okradl. Jako zaseklá gramodeska. Pomeje, Martucci, Rychtář, Macura. Záleží na tom, kdo se s ní právě nachází ve stejné místnosti. Ten je její bůh a ostatní jsou zločinci.

Každopádně se ale nyní zdá, že Iveta už to asi zabalila. Na léčení nechtěla a ode dneška je v Bohnicích patrně jenom proto, že neměla sílu odporovat. Jakmile se jí ale udělá jen o trochu lépe, zaručeně podepíše revers a zmizí. Podle nás by ji měl v léčebně udržet Láďa Štaidl. Kvůli Arturovi. Jenomže to by ho Iveta, Pepa, Zdeněk i Domenico patrně hned obvinili, že ji tyranizuje. Situace je tedy v podstatě bezvýchodná.