Národní vdovec Josef Rychtář, jehož žena, zpěvačka Iveta Bartošová vloni, přesně v den jeho narozenin, zřejmě jako pomstu spáchala sebevraždu, chtěl z dědictví jen šperky. Ty žádal od svého soka, expartnera Ivety, Ladislavu Štaidlovi.

Rychtář požadoval to, co měla Bartošová v den, kdy si lehla pod vlak u pražské Uhříněvsi na sobě. Chtěl jen náramek a zásnubní prsten. Nic víc. Zbytku se údajný ochranitel zpěvačky, který několikrát napadl i svou tehdy manželku Darinu, vzdal.

Ladislav Štaidl mu vyhověl. Přes svého staršího syna, právníka Jiřího Štaidla, s nímž se Rychtář potkal, mu věci předal v igelitce. Nechal si podepsat papír pro soud, že Rychtář už nic jiného nepožaduje a oba se rozešli podáním ruky, ovšem s přáním, aby se už nikdy nepotkali.,

Štaidl, ani syn Artur, kterého měl právě s Bartošovou však Josefu Rychtářovi nemohou přijít na jméno, stejně jako rodina zpěvačka. A důvodem je fakt, že vdovec má stále ve svém držení urnu s ostatky slavné umělkyně. Dokonce maminka Ivety, její sestra, bratr, syn i přátelé jsou přesvědčeni, že popel by měl být na hřbitově a ne na poličce u člověka, který podle nich může za to, jak zpěvačka skončila.

Bartošová má sice pomník a hrob, ale uložena v něm není. Urnu má Rychtář stále doma a občas, když se za ním vydá někdo z fotografů, ochotně zapózuje a zahraje roli zkroušeného vdovce, pro kterého život ztratil smysl. Otázkou je, zda mu tuhle komedii ještě někdo vůbec věří?