Obsílka od soudu oznamovala, že rozvodové stání se uskuteční třicátého prosince. Zírám na to a divím se, že soudy úřadují den před Silvestrem. No nic, má to výhodu, že do nového roku už vstoupím jako nový člověk. Já i manžel totiž předpokládáme, že to odbudeme na jedno stání. Podepsali jsme dohodu ohledně péče o děti a rozdělili si majetek, přičemž mě připadly děti s příslušenstvím (oděvy, boty, hračky) a jemu auto a barák. Trval totiž na tom, že mně nepatří z movitých a nemovitých věcí nic, jelikož po dobu trvání našeho manželství jsem byla věčně na mateřské, takže peníze vydělával jenom on a tak je, zcela logicky, všechno jeho. Nemůžu s ním o tom diskutovat, protože bych ho musela zabít. Ne jenom jako, ale doopravdy. A tak už se těším na ten předposlední den letošního roku, kdy to oficiálně rozsekneme. Do té doby bydlím v našem, totiž v jeho, domě a balím oblečení a boty, které nám za ta léta (za svoje peníze) koupil a nyní se velkoryse rozhodl nám je ponechat. Hned po rozvodu se pak s dětmi přemístím do bytu, který jsem zdědila po své babičce. Štěstí, že manžela neměla v lásce, a tak byt přepsala pouze na mě.

A je po všem. Byli jsme rozvedení během dvaceti minut. Soudce nás pochválil, že jsme se na všem dohodli předem, avšak po celé jednání ke mně promlouval stylem, jakým se hovoří s nesvéprávnými, mírně retardovanými osobami. Mezi řečí několikrát naznačil, že majetkové vypořádání není nutné činit ihned, stačí se dohodnout do tří let po rozvodu a tedy po zralé úvaze. Jelikož jsem se tvářila netečně, nakonec to vzdal a všechno nám to podepsal.

Přišla jsem domů, kde už bylo všechno pěkně sbaleno a připravila se na poslední noc v našem, tedy v jeho, domě. Vytáhla jsem z lednice polovinu syrového kapra (prostě nám zbyl, když je nás teď u stolu míň) a nakrájela ji na malé kousky. Do takové šikovné bedýnky jsem si připravila šroubovák, dláto a ty kousky kapra a s tím vším jsem obešla celý náš, tedy jeho, dům. V každém rohu každé místnosti jsem uvolnila parketu a zašoupla pod ni kousek kapříka, který jsem hojně zalila rybím tukem.

Druhý den ráno přijeli stěhováci a odvezli mé věci, mé syny a mě do našeho nového bytu. Do domu se tentýž den odpoledně nastěhoval můj, nyní již bývalý, manžel se svou novou přítelkyní. Byli velmi šťastní a ta energická slečna během několika týdnů celý dům přetvořila k obrazu svému (protože já prostě nemám vkus) a... začala pociťovat zápach. Nejdříve si hrdličky logicky myslely, že zapáchá něco z nového zařízení, které do domu nastěhovaly po mém odchodu. Revize negativní. Potom nešťastníci nechali zrenovovat stoupačky a všechny ostatní trubky. Výsledek opět negativní. Postupně opravili úplně všechno. Puch beze změn. Vydrželi dva měsíce, než se rozhodli náš, totiž jeho, dům prodat. Ukázalo se ovšem, že dům, který zapáchá úplně všude, je neprodejný. A to byla moje chvíle. Zavolala jsem bývalému manželovi, že jsem slyšela, že prodává velmi výhodně náš, totiž jeho, dům a že bych ho s ním možná mohla vyměnit za svůj pěkný družstevní byt. Přemožen tím věčným smradem souhlasil. Dokonce se děsil, abych nezjistila, jak MOC dům zapáchá a tak trval na tom, že musím nejprve podepsat všechny převodní papíry a až potom mohu do domu přijít. Podpořil to historkou o tom, že jeho drahá má alergii na flóru kolem domu (proto musejí pryč) a taky na mě (proto tam nesmím přijít).

Transakce proběhla k oboustranné spokojenosti a během týdne se můj bývalý muž se svou křepelkou vystěhovali z našeho, totiž mého, domu. Já jsem si opět připravila tu šikovnou bedýnku jako před několika měsíci a opět jsem s ní obešla všechny místnosti v domě. Vytahala jsem zpod parket odporné, zapáchající zbytky kapra a po důkladné desinfekci a několikadenním větrání jsem se nastěhovala. Mám to tady moc ráda a doufám, že i můj exmanžel se bude v bytě mojí babičky cítit dobře… tedy alespoň než začne být cítit ta makrela.

Z knihy Deník (všeho) schopné ženy