Přihlásit se do soutěže Miss České republiky byl jenom můj nápad. A nemotivovala mě snaha přispět ke světovému míru ani rozvíjet svou modelingovou kariéru, ale vlastní mrzké pohnutky. Dostala jsem totiž k osmnáctinám auto, které jsem brzo rozbila a potřebovala nové. A vida – Miss vyhraje auto! Tak jsem se tam přihlásila. Máma nic nevěděla, ta se to dočetla až z novin. Dost se divila, poněvadž do té doby jsem Misskama tak trochu opovrhovala. Přišly mi povrchní… načež jsem se přihlásila kvůli autu… bez komentáře. Ale já jsem ho fakt nutně potřebovala!

Svoje nízké materiální pudy jsem si ale odpykala hned na prvním castingu, který byl dost ponižující. Nastupovali jsme v řadách po deseti a oni jen ukazovali prstem a říkali – jo, jo, ne, ne, ne. Takže z této příšernosti jsem postoupila přes další neméně ponižující procedury do finále. Přičemž pan Zapletal z toho měl určitě těžkou hlavu, poněvadž se rojily spekulace, že mi postup zařídila máma. A když potom vyhlašoval vítězky, velice se mu ulevilo, že jsem neskončila první, ale třetí. Ostatně sama si myslím, že kdyby hlasovala porota, na korunku bych si ani nesáhla. Ale v tomto ročníku volili diváci pomocí smsek.

Takže jsem asi byla miláčkem národa? Nebo že by máma? No to by snad trochu přitlačila a byla bych první. Musím ale dodat, že jsem se potom dívala doma do popelnic a žádné SIM karty tam nebyly. Tak leda že by to přede mnou dobře schovali, abych nebyla otrávená…

S panem Zapletalem jsme nicméně během naší spolupráce vycházeli vždy dobře. Zjistil, že ať pařím jak pařím, vždycky přijdu do práce včas a v kondici.

Pokračování díl osmý...